letters to..

Univerzální studie zoufalce pt.I.

12. července 2017 v 22:07 | eLLen May
Minule jsem si stěžovala, jak moje letní dovolená většinou končí katastrofou ...tam mám trochu pocit, že se jedna blíží. Kde začít, abych nastínila pozadí události A) kterážto vedla k události B) a ta vedla k C) ...a tak dále, musím se trochu rozepsat. Obávám se, že to bude velice nudné čtení, ale osobně mě to vede k hluboké filozofické otázce zdali moje bídná existence může klesnout ještě hlouběji .

Víte co je absurdní? Že téhle době se jednou bude říkat "staré dobré časy".

Před necelým rokem mě jedna z kamarádek oslovila s jistým návrhem, že jedou s přítelem a jeho ségrou sjíždět řeku, a protože jim chyběl sudý člověk ..prý ať se přidám. Šlo jen o jeden den, a navíc se jelo krásnou přírodou a tak jsem prostě vyrazila. Konec konců všechny je znám a také ráda zkouším nové věci. A bylo to super, já byla nadšená. Tak se stalo, že mě pozvali, abych jela o těchto prázdninách sjíždět Vltavu. Má to, ale háček... téměř všichni jedou v párech nebo minimálně s chlastacím parťákem. Já jsem singl a moc nepiju. No a tady začíná jedna smůtná Tweedová. Nějak jsem blahoskloně doufala, že třeba za rok to snad vyšumí, či někoho ukecám, kamarád(ku/a) ...nebo se stane zázrak a třeba si za ten rok někoho najdu. Samozdřejmě se nestalo ani jedno. Takže, za 14 dní jedu na vodu... s úplně cizím klukem. Tedy já vlastně nevím jestli jedu. Koukám tady na telefon a vymýšlím strategie. Mám počkat až se ozve nebo to mám vzít do svých rukou? V pondělí jsem od Máji dostala telefoní číslo s informací, že "on" už moje číslo pár dní má, prý ať se můžeme domluvit. Pokud se ptáte kde je problém tak tady jeden je... před nějakou dobou jsem se o toho kluka zajímala. Nikam daleko to nedošlo, proto se taky neznáme osobně. Vůbec nevím jestli mě zaznamenal ...každopádně jsem to dala k ledu. Vím o něm tedy jen pár věcí a to ještě z doslechu a zbytek jsem si tak nějak dokázala domyslet, ostaně studovat lidi je moje práce. Zamlouvá se mi fakt, že mám příležitost ho poznat, ale nerada bych to nějak pokazila. Tak z toho teď jančím..
#The lone wolf dies, but the pack survives...

Předprázdninové trauma

25. června 2017 v 20:36 | eLLen May
Víkend je už téměř pryč a přede mnou poslední týden letošního školního roku. Nelze popsat slovy jak moc se teším až budu mít volno, ale nesmím předbíhat. Totiž, už je téměř tradicí, že toho mám před prázdninama spoustu k dohánění. Chaos zkrátka vytváří nové pracovní příležitosti.

"Vážený pane,
žádáte mne o radu. Přečetl jsem si rukopis Vašeho románu a mohu Vám odpovědně říci: Jezte víc ryb! Obsahují fosfor, který podle mínění lékařů napomáhá rozvoji inteligence. Soudím, že by Vám stačily dvě velryby střední velikosti.
S pozdravem
Mark Twain"

Někdy s podivem zjišťuji kolik všedních věcí si o sobě plně neuvědomuji. Například, jsem zjistila, že se stoupající teplotou venku .. úměrňě vzrůstá i moje podrážděnost. Prostě, je mnohem jednoduší mě nasrat v létě. V zimě si dokážu zachovat chladnou hlavu. Nikdy jsem nepřišla na chuť opalování, ani přílišnému odhalování všemožných částí těla. A na sluneční záření mám alergii, ale člověk by měl v každém svém dni najít aspoň tři věci, které ho dělají šťastným. Třeba já jsem teď vděčná, že venku prší. Příští týden jedeme s pár kamarády vodu (MORAVA). No a bez vody to na řece .. řekněme, že bez ní to moc nejde.

Abych si pořád nestěžovala, léto není jenom špatné. Existují i věci, které na něm mám ráda. Třeba večer můžu vytáhnout luk, a prostřílet se do "bezvědomí". Než jsem začala s lukostřelbou moc jsem nechápala co na tom lukostřelci tolik žerou, ale časem jsem zjistila, že v těch jednotvárných pohybech nacházím svůj klid. Natáhnout. Zamířit. Vypustit. A tak pořád dokola. Snad nikoho nezastřelím než zas bude pátek.

Život je mnohem zajímavější někde uvnitř mojí hlavy

27. září 2016 v 21:20 | eLLen May
Momentálně si tady "Pod Šeptajícím kopcem" užíváme krás podzimu. Osazuji vřesy, peču jablečné koláče (máme jablek habaděj), popíjím horký čaj a čtu "Na Větrné Hůrce" atd. Co, ale dělám hlavně ..hlavně připravuji kolekci autorských - malovaných triček a tašek, které by měli být k mání na mém FLERU v průběhu příštího měsíce, když vše půjde tak jak má.
Instagram @direwolfs_lady_cz

Nejdřív a pak později..

7. září 2016 v 21:45 | eLLen May
Využívám konečně volné skulinky v čase k malé ventilaci svého né až tak záživného bytí. Jsem už druhý týden v práci, po téměř dvou měsících volna. Trochu mě to zmáhá. Naši odjeli na na dovolenou a tak si s bráchou hrajeme na domácnost. Naše máma se ze mě po telefonu jakoby náhodou snaží dostat jestli jsme z domu už neudělali squat. Na mou obranu.. jezdíme domů zničení takovým způsobem, že brácha už tři hodiny řeže dřevo v obýváku na pohovce. A já ty zmíněné tři hodiny trávím tím, že všem vysvětluju proč udržuje radiový klid. Babička, jak už to tak s babičkama bývá, se dokonce ptala jestli už náhodou neleží někde na traumatologii.

Zázraky se stávají, když klopýtneme a nikdy nepřežijeme pokud nebudeme trochu šílení. Dávám tedy všemu volný průběh. A že toho teď je.. Připadám si teď trochu jako v online dotazníku a mám tam povinnou kolonku: "Co si myslíte o tomhle?"
Tož to vezmem selektivně..

Demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.
Neexistuju, ale mám téměř 250 přátel na facebooku.
Pokud vám z jakéhokoli důvodu změní pravidla a budete se cítit malinko ztracení
..pak věřete, že Charles Bukowski má vždycky pravdu:
Láska - to je pro kytaristy, katolíky a šachové maniaky.
Sex je velká věc pouze v případě, že nemáte nic lepšího na práci.

A když pohádka, tak jedině Roald Dahl.
Protože ..ti, kteří nevěří na kouzla, je nikdy neuvidí!

Ptejte se mě, na co chcete, já, na co chci, odpovím

9. srpna 2016 v 16:48 | eLLen May
"Bude daleko hůř, než je. A taky daleko líp. Já si počkám." - Charles Bukowski
Tak nám konečně začali kopat kanalizaci a vodovod. V jednadvacátém století takové základní věci -jako je kanál- nemají už jenom v Africe, Indii no a pak teda tady u nás. Těší mě, že pokrok dorazil konečně i sem, ale ten krvál už od pěti hodin ráno.. Fakt, dovolená jak má být! Takže už druhý den vstávám se slepicema což nedělám ani, když chodím normálně do práce. #CoffeePleaseAndAShotOfCynicism

Teď, v době volna, mám dost času přemýšlet a filozofovat. Minulý týden mě navštívil můj bývalý přítel. A nebylo to divný. Hodně jsme mluvili ..dost jsme se nasmáli a zase se rozloučili. Nejvíc mě však rozesmála taková ta klasická otázka, proč jsem vlastně od našeho rozchodu sama. No, některé věci se nemění .. zvlášť ješitnej chlap. V souvislosti s tím mi pak v hlavě pořád rezonovala písnička od Ivana Krále - Mám svůj stín, která nádherně vysvětluje i můj postoj. Pořád si to brnkám na kytaru. "Co bude dál ? Jsem tu sám, venku mrholí. Jsem tu sám, už to tolik nebolí. Už nechci víc, stačí mi co tu mám. Všechno je vlastně OK! Jsem sám a nejsem sám!" O to co bylo se nezajímám, jsou to jen vzpomínky a i ty časem vyblednou, minulost už mi nemá co nabídnout. Člověk jako já je sám z vlastního rozhodnutí.


Včera jsem se zase byla v podvečer projít se smečkou k lesu. Vypustila jsem ty dvě chlupatý koule na louku a sama si sedla do trávy, těšíce se pohledem na nebe a v dálce zapadající slunce, vzduch těstně před bouřkou a víte vy co .. bylo mi fajn. Tyhle procházky jsou nešťastnější minuty z celého dne jaké prožívám, nedokážu si vybavit jak nebo co jsem dělala předtím než jsem se začala starat o Danna. Ať už jsem si procházela v životě čímkoliv, tím dobrým i špatným, tyhle stvoření se ke mě chovaly vždycky stejně. Moc nechápu kde tenhle klid v sobě beru, ale vděčně ho přijímám.

Dobrých dnů není málo.

Dvacetkrát a pořád já

1. srpna 2016 v 18:10 | eLLen May
Pro začátek pár faktů o mě, jinak rečeno:
dovolená je mimo jiné i čas kdy můžu být sama se sebou.

01) Nemám ráda vstávání před osmou hodinou.
02) Nemám ráda, když mi někdo vyměňuje kávu za caro.
03) Vařím a báví mě to!
04) Nerada to po sobě uklízím.
05) Muziku vypínám jen, když si jdu číst.
06) Jsem přebarvená blondýna, protože miluju červenou..
07) I přes to si myslím, že vládnu rozumem. Občas.
09) Chci se nechat tetovat mám dokonale promyšlené co a kde a proč..
08) Můj brácha je zároveň můj nejlepší kamarád.
10) Můj psycholog je kytara.
11) Jsem kuřák, pivař, miluju jamajskej rum, piráty a sex. Nestydím se za to!
12) Nemám pud sebezáchovy. Jsem skokanem BUNGEE, mám na to i lejstro.
13) BORN TO RUN!
14) Když nečtu, nehraju, nekreslím, neposlouchám, nekritizuji,
neběhám, nefotím, ..tak spím.
15) Mluvím dost nesouvisle i když to nakonec, asi smysl dává. Doufám.
16) Moje máma tvrdí, že vlastním druhou největší sbírku tenisek na světě
..nechápu proč až druhou
17) Občas si pozdě v noci lehnu na silnici a při dobré viditelnosti
(a když si nezapomenu brejle) koukám na hvězdy.
18) Sbírám LP desky staré i nové. A nevlastním gramofón. Zatím.
19) Kamarádím se svým knihkupcem, sežene všechno i to na co si nevzpomenu.
20) ..miluju svůj život, když ho zrovna nemám plný zuby! Ale to už víte.


Abych objasnila co vlastně teď dělám, když nic nedělám, vyfotila jsem to co vlastně dělám nejčastěji a nejraději. Jak můžete vidět.. hodně kreslím. Levačka je levá a ještě vykloubená, zato pravačka ta je zcela bezprizorní furt a nemusí být ani v ortéze. No ..a když tak venku pořád leje vrhli jsme se doma s bráchou, po vzoru TBBT, na hraní RPGé hry DESCENT: Výpravy do temnot. Mám tu hru zatím jenom půjčenou, její vlastnictví zatím pouze zvažuji, totiž stojí strašný ranec peněz. V noci mě začíná děsit představa, že budu mít další novou zálibu ve sbíraní deskových her, ale já to prostě musím mít! Máma je hrozně ráda, že má zase svoje velké-malé dítě "na prázdninách". To byl pro informaci sarkasmus. A všichni dohromady se už moc těší až pojedou do hor na chatu a mě nechají v baráku úplně samotnou. Já vlastně taky..

Prázdninová epizoda: Murphyho zákony.. v praxi

26. července 2016 v 18:49 | eLLen May
Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní neb nikdy nikdo neví co se může státi.
Řekneme si třeba, že se to a to stane tak a tak ono to pak dopadne docela naopak.
/Ježek + Voskovec + Werich/

To svědčí za vše. Na fejsbůku všude vidím fotky pokémonů nebo přátel válejících se někde u moře.. a já? Já, nemůžu projít kolem kalendáře neb mě chytají záchvaty zlosti. Už jsem totiž měla týden chodit po Norsku, ale co čert (ne)chtěl... Já jsem si několik dní před odjezdem vykloubila rameno. Tak pro mě výprava na sever padla a s tím i zbytek plánů na prázdniny. Podrobností vás ušetřím, protože důvodem proč jsem si ho vyhodila byla hloupost a za tu se jak známo platí. Může mě to mrzet a můžu se vztekat, ale už s tím nic nenadělám a musím se soustředit na zotavení. Tolik k Murphyho zákonům schválnosti v praxi.
~
Jako malá satisfakce by mi měl posloužit mamčin příslib, že se mnou "možná" poletí na podzim do Londýna. Trochu se však obávám, že mi to bude kolidovat s pracovními povinnostmi. Takže se snažím k tomu nápadu s dámskou jízdou moc neupínat, abych pak nebyla opět zklamaná. Už dlouho si tajně přeju navštívit výstavu The Making of Harry Potter v Leavesdenských studiích Warner Bros. Pokud se mi podaří alespoň tenhle čtyřdenní výlet uskutečnit, rozhodně se tam hodlám podívat! Teď, když mám tolik volného času, že nevím co s ním, prokousávám se tajným šuplíkem se sušenkama a svojí staronovou knihovnou. Můžete třikrát hádat co aktuálně čtu..


Když, tak koukám z okna na nebe, začínám mít pocit , že možná prší kvůli mě. Doufám, že vaše prázdniny - dovolené probíhají mnohem zábavněji než ty moje..

Moje nikdykde

11. května 2016 v 18:40 | eLLen May
Někdo mi kdysi řekl, že pohled do ohně vyhledávají především sebevrazi.. no a pak jsem tu já! Trochu tápající. Když, člověk dojde na konec nějaké cesty měl by se otočit zhodnotit to dobrý, zapomenout to špatný a jít dál. Jenže jak se pozná, že už jste na konci..?

Beru-li v úvahu poslední měsíce bylo to jako stezka odvahy s bobříkem sebezapření, když jako děti sníme o tom jaké je to být dospělý a malujeme si svět na bledě modro a obvykle nám nedochází, že teprve chybami se člověk učí. Hlad je nejlepší kuchař. Práce nešlechtí, ale z oceluje nervy. Přátelství padají jak hrušky v srpnu. V týdnu vnímáte pouze tři dny, zbytek se slije v jeden, pátek je den vysvobození, sobota je na vzpamatování a v neděli se pro změnu vzpamatováváte z šoku, že dalším dnem je pondělí.


A tak přichází svět o básníky. Samota úchvatně zoceluje nervy a kultivuje sebelásku. Tedy do té chvíle než zjistíte, že stojíte před zamčeným bytem a vaše klíče jsou v 20 km vzdáleném městě. Taky konečně disponujete ničím (a hlavně nikým) nerušeným prostorem, abyste své nedoceněné kreativní myšlení mohli plně soustředit na svůj první knižní bestseller podle ktrerého HBO jistojistě natočí seriál. To je můj eufemismus pro osamělé podvečery, kdy s úšklebkem nadějného badatele kouřím jedno cigáro za druhým, zírám do zdi a tajně doufám, že sedmdesátileté sousedce zase dojdou vejce, aby se stavila na kus teplého lidského slova. Nevím, možná na mě jenom leze jaro..

Od posledního zapisku se toho moc nestalo, mám mnoho povinností a tak raději maluju, když bych měla pracovat. Práce neuteče a jsem si naprosto jistá, že ji za mě nikdo jiný neudělá. Při malování ztrácí svět svůj časoprostor, úplně jsem zapomněla jaký je to pocit do něčeho se ponořit a nechat všechno okolo být. A možná jsem se jenom příliš zažrala do knihy: Velké kouzlo (od autorky JÍST, MEDITOVAT, MILOVAT) - Elizabeth Gilbertové. Když maluji pociťuji velké kouzlo, objevím svůj vnitřní poklad a najednou se pádem do králičí nory ocitám v jiném světě. Tyhle "zaručené" návody na žití života na mě mají nebezpečný vliv. Možná bych měla přestat chodit k Dobrovskému. Možná ani ten 22. mezinárodní knižní veletrh SVĚT KNIHY PRAHA 2016 není dobrý nápad..

That's what I do.
I drink and I know things.

3 plus 3, všichni totiž žijem' v blázinci..

21. dubna 2016 v 22:30 | eLLen May
Dnes si tady dovolím citovat renomovaného psychiatra a psychoterapeuta MUDr. Radkina Honzáka, CSc, muže vzdělaného a také vtipného, který už padesát let naslouchá lidským strastem. A na jehož přednášku bych se ráda dostala ( i na černo).

"Tři hezký věci, který jsi dneska viděl a co se Ti staly jaksi z milosti Boží.
A tři, které pro sebe uděláš sám."

To je recept na každodení žití. Zdá se vám to prosté? Je - to prosté! Má to, ale jeden háček. Musíte být aktivní při hledání onoho "světla". A proto nám mnohdy věci unikají do "tmy". A proč o tom mluvím...

Dnes jsem jela "emhádéčkem" a mohla jsem chvilku přemýšlet, venku byl krásný den, město se proměnilo v jedno velké mrveniště. Miluju ruch města. ..já to pozorovala zpoza slunečních brýlí a občas jsem se přistihla jak se nekontrolovaně usmívám. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka co by kolem hýřil pozitivní energií, právě naopak. Takže, když se přistihnu dělat takové věci ..vyvádím sama sebe z míry.


Jinak mám napilno, na učebnici psychologie prakticky spím, tuny lejster po pokoji a zvýrazňovače mám teď místo laku na nehty. Jo a do toho samozřejmě práce. Proto jsem si dnes udělala tu zmíněnou radost, návštěvou knihkupectví. Taky si odpoledne zasela řeřichu a u umývání nadobí si pustila dobrej punk na plný koule.

Doufám, že mi Bůh odpustí,
ostatně je to jeho řemeslo.
/H. Heine/

Aktuálně na srdci

10. dubna 2016 v 18:22 | eLLen May
Nic. Dnes se válím. Moc jsem toho nenaspala jelikož jsem nespala ve své posteli, ale na noc jsem zůstala u kamarádů. Znáte tu hlášku: "A jeďte kluci vopatrně -- opilý řidič veselý vrah!" Já byla rozhodně veselá. Občas totiž narazíte na člověka, který Vám úplně změní život k lepšímu. Takovým lidem já říkám barman. Problém nastává, když je vaše nejlepší kamarádka barman, co má vlastní problémy a vy jste její dobrovolný rukojmí.
Nebyla jsem opilá, ale řídit bych tedy nemohla a tak jsem pod cizí peřinou, ležela na cizím gauči a koukala na cizí strop. Tedy obrazně cizí. Nemohla jsem (nejspíš vinnou Coca-Coly s Bacardi) usnout a tehdy se mě ujala ta povědomá tolik nevítaná hra na "cobykdyby".
~
Seděly jsem tam - večer v kuchyni, tři holky, tři sklenice a stěžovaly si na život, bylo to fajn. Mám ráda babinec. Než došlo na téma: vztahy - chlapi. Sice mi vadí, když mě někdo v tomhle směru žádá o radu. Nikdy totiž nevím co říct, jelikož nemám skoro žádné dobré zkušenosti. Vadí mi, když se o tom předemnou nemluví, aby mi to neubližovalo. Nejsem malej fagan. Nevadí mi, když si o tom lidé kolem povídají, jenže já mám v tomhle směru teď strašnej chaos. Lidem kolem neumím vysvětlit co se děje a tak si všichni myslí, že jsem oběť. Nejsem! Jo, občas je mi smutno, protože čím je člověk starší, tím méně stojí o intriky, prázdné zábavy a scény. Touží jen po klidném koutě, dobré večeři a někom, kdo by věděl, kolik kostek cukru si dávám do čaje. Jenže momentálně jsem sama a nějak prostě vím, že teď je čas kdy mám být sama. Jak dlouho to bude trvat.. netuším. Nevím jak to změnit a netoužím to zjišťovat. Jen doufám.

Znáte ten pocit po rozchodu? Všechno je uzavřený nic nebolí, máte to zpracovaný, život začal zas být fajn. Už se neplácáte od ničeho k ničemu. Ničeho nelitujete. Jen Vás nějaký neviditelný ruce drží zpátky. Pro mě je to nové.
Únosné riziko
...aneb daleké úvahy navodstřel...

Tam, kde se kříží dráha větru s dráhou hvězd...

6. dubna 2016 v 21:50 | eLLen May
Kvůli jednomu špatnému dni nepodlehněte pocitu, že celý váš život nestojí za nic. Věřím, že v životě jde o víc než o prachy, kariéru, čtyři týdny dovolené, leasing na drahé auto, postavit dům, našetřit na důchod a umřít. Tyhle věci začínají nabývat na hodnotě až si připustíte, že cesta je cíl. Zkrátka si myslím, že radost ze života se skrývá někde jinde, než kde ji většina z nás zkouší hledat. Proto jsem se už před nějakou dobou rozhodla, že nikdy zcela nezapadnu do nudného - úmorného světa dospělých. Chtěla bych žít co nejsvobodněji a věnovat se svým snům a věcem, které mě opravdu baví a naplňují, byť je moje okolí často považuje za zbytečné někdy dokonce dětinské.

A já to slýchám často. Věty typu: "To nemůžeš. To nezvládneš. S tím nemáš zkušenosti. Nikdy jsi tam nebyla." Můžu cokoliv chci, limituje mě pouze strach udělat ten první krok. Zvládnu! A když nezvládnu ..budu mít aspoň neocenitelnou zkušenost. Nemůžu mít zkušenost, když neudělám první krok. Ano, nebyla jsem tam, protože jsem poslouchala našeptávače - strach!
Když jsem si zažívala ty (už stokrát opsané) věci minulejch let, celá moje osobnost šla do háje. Chodila jsem poslušně do školy.. pak do práce a moje dny začaly šedivět. Každý večer než jsem usnula mě děsila pak už jen jediná otázka. "A to je všechno?" Občas ji slyším v hlavě i teď, ale je to spíš už můj plynovej pedál než něco co by mě mělo vyděsit. Dělá mě to lepším člověkem, doufám.

Abych to nějak uzavřela.. Na přelomu května a června bych se ráda podívala na Slovensko. Prostě zas jednou zbalim batoh, pohorky, psa a přejdu hlavní hřeben Kriváňské Malé Fatry. Jenže, když jsem dnes studovala trasu opět se ze všech koutů domu hrnuly negativní vlny stylu: "...a to jako pojedeš sama?!" No, a když nadhodím, že společnost ráda uvítám tak najednou si všichni svůj volný čas šetří na důchod. Znamená to snad, že jsem nezodpovědná? Já to nechápu ... Hlavně tedy ten hon za mamonem.

Nedostatek ticha a další blbosti

3. dubna 2016 v 19:59 | eLLen May
Znova koukám na loňskej film, ležel dlouho pod postelí. Vedle něj kostým pro hrdiny, co neuspěli. Ten slabej scénář nazpaměť znám, všechny poloprázdný city. A místo slavnejch dialogů jen banality. Měl to bejt trhák na oscary, přesně podle módních trendů. A skončil v koutě výprodeje bez happy endu.. /HARLEJ/

A víte co si myslím? Čekají se od vás samý dobrý věci a jakmile jednou něco poserete ví to celá dědina. Serou mě lidi. Pravděpodobně, protože je seru já.

Potkala jsem bejvalýho a nějak mě to přimělo si zbilancovat ten rok od našeho rozchodu. Vlastně mám od té doby takovej pocit, že jsem si novej rok oslavila až někdy v březnu. V plné parádě. Jack Daniel´s No.7 0,7 l A tohle potřebuju říct.. Abych to uvedla na pravou míru. Netruchlím po ničem co bylo, dokonce netruchlím ani po té holce, kterou jsem byla a kterou jsem taky nechala odejít. Jenže stále nemůžu zpracovat tu novou osobu teď...

Mask behind the mask. Nedokážu říct jestli se mi líbí. Vím jenom to, že mám poprvé v historii totálně prázdnou hlavu a dělá mi to ku**vsky dobře. Od 14 let jsem byla stále zamilovaná - povětšinou spíše do představ. Taková růžová slepota. A to mi přinášelo naivní pohled na lidi, na život v budoucnu, ale i pád na hubu je pohyb kupředu. Vymáchala jsem si v tom čumák. Jenom to trvalo deset let, abych pochopila jak to doopravdy chodí.

#dragon #riders of berk #lazyday #coffee makes my day #toothles #funny little things

Stává se vám, že stojíte mezi lidma co znáte od dětství, považujete je za blízké přátele, ale nerozumíte jim? Jakoby mluvili jiným jazykem. Mě se to teď stává dost často. Vždy se přistihnu jak chci říct svůj názor na to či ono jenže zjišťuju, že ten názor zkrátka nemám, nezajímá mě to. Pak mi to bývá líto. Mluvit a starat se o druhé znamená pustit si lidi do hlavy a to já teď nechci. Chci ticho a blbosti. Ráda sedím sama v podvečerním slunci s brejlema na očích a jenom pozoruju to mraveniště jménem svět. Ke štěstí mi stačí kafe, krabička cigár a kus papíru s tužkou. To a dobrá muzika. Miluju svůj život jen ho mám občas plný zuby.

Dokonce i Batman porušuje pravidla!

24. ledna 2016 v 20:21 | eLLen May
Sesumírovat začátek tohole článku mi trvalo přibližně tak dlouho, jak je to z Prahy na Měsíc. Nejhorší je začít.. Když už někdo bloguje - jako já - 7 let.. je čím dál kritičtější k tématům svých článků. A neřikejte, že ne?! Za ty roky už jsem měla aspoň čtyři osobní domény, tři blogy o něčem (ne)zajímavém, dvě přezdívky a momentálně prožívám autorskou kocovinu. Kladu si otázku zda má cenu psát i ten deník, jelikož moje žití je prostě všední. I přes to jsem ráda, že tenhle blog mám. Vlastně mě ani nezajímá jestli sem někdo chodí hlavně, že mám místo kde si chodím odpočinout, kde si všechno urovnám. A když si to pak za čtyři roky přečtu můžu si říct jak smutný zvířátko jsem ...byla.
One look.
Could kill.
My pain.
Your thrill.
Někdy se musím hrozně přemlouvat, abych našla motor, který mě donutí udělat nějaké zasadní rozhodnutí. Zvykla jsem si na průměr a stačilo mi to na vytvoření asociální bubliny. Trvá, než mi věci dojdou, hlavně díky zmatku a bordelu, kterej mám úplně ve všem. Když už pak člověk zjistí co vlastně chce utečou dva roky a opět se nám to zamotává. Z toho plyne, že nejdřím musí člověk najít sama sebe a až pak může hory přenášet. Já to nejspíš neudělala spráně jelikož teď začínám vytahovat kostlivce ze skříně. A tak...
#owl #harrypotter #lazyday #mudlovskeomalovanky #christmaspresent #coloring

V tom panoptiku prastarejch zvyků..

18. října 2015 v 19:45 | eLLen May
Tak už to začalo .. pršavé, studené, podzimní počasí. Výtahla jsem svetry, uvařila čaj s medem a zalezla si pod peřinu se sešitem biologie.
A tak to spolu koulíme zdárně v tom panoptiku prastarejch zvyků..

Minulý pracovní týden se nesl ve znamení jednoho velkýho (na)prd a obávám se velice, že tenhle trend se mi přenese i do týdne následujícího. Kolegyně na neschopence, kopa učení do školy, v pátek místo na karaoke za bar a ještě k tomu prší. Tomu říkám vyhlídky! Alespoň, že ten čas se mění o hodinu zpátky a trochu se vyspím.

Ale abych nebyla jen negativní o víkendu jsem si zažila i pár fajn momentů, například v pátek jsme si vyrazili na bowling což považuju za velké spestření letošních - víkendových zvyků. Vzhledem k faktu, že jsem to hrála jedinkrát v životě, někdy před pěti lety, posloužila jsem zbytku bandy jako bavič večera. Byly tu ještě návrhy na kulečníkový turnaj a prachsprostý tah po barech, ale říkám si ono je vlastně jedno jaké "koule" honíte, že.. a ty bowlingové aspoň nenadělají takovej povyk.
#followmeoninstagram #photooftheday #autumn #rainyday #leaves #walking

Ty obyčejnější dny trávím klidněji. Jako třeba dnes. Odpolední kafe s mámou u filmu, Captain America: První Avenger, tím nikdy nepohrdnu. Čím jsem starší a zaměstanější, víc a víc mi chybí obyčejný popovídání s blízkými lidmi. Bylo to moc fajn! #lovemymom

V podvečer jsem ještě vyběhla ven s hafanem kouknout se po lese s trochu mlhavé naděje, že "někoho" potkám. Ještě nevím jak tomu "někomu" mám říkat . Už se o tom nějakou dobu chci svěřit, ale po posledních zkušenostech se trochu bojím, že to zase přeženu. Užívám si teď totiž hlavně svoji nezávislost jestli se to tak dá říct a pokud se teda nedívám zrovna zpátky mám se vlastně hezky. #holdbacknothing #defyeverything

No a jestli jsem teď nečím nebezpečně posedlá, tak je to lítání po obchodech s oblečením . Takže se můžete těšit na nové příspěvky do myOUTstylu. #newclothes #fashion #autumn Někdy mám pocit, že na podzim se mi nákupní horečka zhoršuje jelikož jsem víc ve městě a když venku už není moc co dělat hledám si zábavu jinde.

A to je tak pro dnešek vše, příšerky. Užívejte si kapucí a mějte se skvěle .

Žije v tobě..

5. září 2015 v 18:32 | eLLen May
Bude to znít jako klišé, ale doba temna kterou jsem právě prožívala a která ještě stále doznívá mě dovedla téměř k tříměsíční odmlce. Né, že by nebylo co psát, asi toho bylo jenom moc co bych chtěla napsat, ale vlastně jsem si nedovedla představit, že bych to i publikovala.

O prázdninách jsem si vyzkoušela jaké je to ztratit iluze a zároveň jsem si ponejspíš poprvé v životě uvědomila, že spolehání na osud se prostě nevyplácí. A i když mě to donutilo odřezat ze svého života některé lidi. Postupně mi dochází jak moc je důležité najít si v životě něco co doopravdy miluješ, protože takové to: "Co tě nezabije, to tě udělá silnějším!" Neplatí! Já tomu nevěřím. Něco co se tě pokouší zabít z tebe udělá jen smutnýho a naštvanýho člověka. Síla ta pramení z dobrých věcí jako je rodina, kamarádství a odměna za tvrdou práci. Kdyby toho nebylo sesypu se jako domeček z karet. Můžu už jen říct: "A je to!" Ve čtrnácti jsem se zamilovala do kluka a až po dlouhých devíti letech jsem vlastně přišla na to jaký dopravdy je, co víc jaká jsem já. Nejspíš neovlivním kdo mi vstoupí do života, ale aspoň můžu rozhodnout o tom jakým oknem ho vyhodím až mě začne štvát. V rámci nového pohledu na svět jsem se zařekla, že nemůžu čekat než si mě štěstí najde a rozhodla tomu jít naproti. Někdy si za ním musíte jít i přes krev, pot a slzy.


Nemůžu se dočkat pozimních dnů kdy příroda vymaluje listí oranžovou, přikryje rána mlhou a k tomu bude prozpěvovat vítr. Ty srpnová vedra mě přiváděly k šílenství. A to i přes fakt, že jsem valnou část srpna trávila na horách. Mimochodem článek a fotky z Tyrolska i nejhezčích hor Moravy právě připravuju. Prostě podzim jsem měla vždycky ze všech období nejraději. Z mnoha důvodů mi příjde nejkouzelnější. Pro tenhle moment se loučím, ale brzo se zas ozvu, opravdu .

Běhy na dlouhou trať

24. června 2015 v 22:20 | eLLen May
Rozchod.
Zlost.
Pláč.
Vztek.
Paralizace.
Emoční výpadky.
Nedostatek strachu.
Totálně vymetená hlava.
Potřeba sdílet samotu.
Nedostek komunikace.
Nezávanej sex.
Chlast.
Dlouhej kouř.
Ta druhá.
Dítě, který nikdy nepoznáš.
První a poslední láska.
Potřeba tě chránit.
Potřeba ochránit sebe.

Pokaždé, když se ráno probudím nemyslím na nic jinýho než na tebe. A víš co.. nevím kdy naposledy jsem z toho měla radost. Naplňuje mě to hrůzou, že jsem v podstatě jednu dekádu života ztratila v naději, že osud prostě existuje. Láska je slepá! Nenávidím to! A nenávidím sebe, protože jediný co teď zvládám je být potichu a čekat. Chci oplácet rány, který jsem dostala a chci jít všemu naproti. Poprvé v životě se cítím vzhůru.

Zoufale toužím po tichu ve své hlavě, hladovím po nepoznané rovnováze, břemeno téhle celé situace mě trápí hluboko v mé duši. Cítím, že všechno toto hledání tebe za každým rohem za každou hloupou myšlenkou je k ničemu a já chci teď bojovat za to najít si svou vlastní cestu.

Je mi jedno jestli mě chceš nebo mě nechceš, nad ránem chci stejně utýct ne před tebou, ale před sebou. Oba milujeme iluze, na větru si stavíme z karet hrad. Změnila jsem se, ta hodná a laskavá holka je pryč ta chtěla pro tebe jenom to dobrý. Tahle osoba je zlodějem nad ránem a v každej nesprávnej čas, tahle bude ničit. Přestávám to ovládat, nemám nad tím kontrolu...

No One Like You

12. dubna 2015 v 10:30 | eLLen May
"Ahoj, jak je?" Tak začíná hodně z našich rozhovorů. Často nás to ani doopravdy nezajímá, ale protějšku to dá pocit důležitosti. Říkáme tím, že nám na něm záleží. Člověk je zvrácená forma zvířete. Tedy minimálně já.. si to o sobě sem tam myslím a to není moc povzbudivá informace.

Chtěla jsem si všechno napsat už před nějakou dobou, ale napřed jsem si to potřebovala promyslet. Je to teprve 22 dní od posledního zápisku, ale mě těch dvaadvacet dnů příšlo jako celá věčnost. Abych si to zrekapitulovala: poslední dva roky proběhly tak nějak jako jízda na horské dráze, jednou nahoře jindy zas dole, pak v jeden moment celej ten vozík vykolejil a mě se zatmělo..

Ptám se kolik toho člověk snese? Kolik radosti, zlosti, uspěchů, pádů, zklamání a bolesti dokáže přežít než si řekne dost. Jestliže tu otázku vztáhnu na sebe, pak jsem tohle všechno potřebovala, aby se mi rozsvítilo v hlavě. Za to se cítím hrozně.

Ve čtvrtek 26. března mi v dopledních hodinách zazvonil telefon, byla to máma. Volala mi, aby mi řekla, že zemřel člověk: mladý, veselý v plné síle s velkým srdcem a náručí pro všechny kdo potřebovali obejmout. Člověk na ktereho nikdy nezapomenu!

Měla jsem teď hodně podmětů k zamyšlení. Došla jsem k jednomu závěru. Měla bych být spokojenej člověk, ale přesto mě v noci trápí otázka: "A TO JE VŠECHNO?!" Štěstí nebo neštěstí ani jedno nechodí nikdy samo.

Všechen ten chaos a všechno, co nemůžeš ve svém životě ovládat. Toho se neboj, protože takhle to bude pořád. Nemůžeš se bát žít a vzít si, co od života chceš. Nemůžeš ovládat všechny ty bláznivé věci, co se ti dějí.
Můžeš jen ovládat způsob, jak se s tím vypořádáš.

Nejsem..

23. března 2015 v 16:24 | eLLen May
Mám hlavu v pejru, ale je mi líp. Teda pokud se dá o třech záchvatech úzkoti týdně říct, že je to dobrý. Pořád hodně přemýšlím co vlastně teď chci. Najednou mám jen svůj vlastní čas a prostor, se kterým můžu svobodně nakládat. Trochu mě děsí co s ním, věnuji se víc psisku a sobě. Chodím brzo spát, celý den se snažím tak moc utahat, abych spát mohla. Jestliže jedno z toho poruším nastane peklo a já pak celou noc počítám palubky na stropě. Porozchodová deprese je děs, už jsem úplně zapomenula jak moc to s člověkem zacvičí.
Před měsícem jsem sem psala o zahánění smutku rumem, ale už jsem nějak nenapsala, že alkohol tak nějak odbourává moje téměř dokonalé zábrany. No a tak zřejmě moje okolí naznalo, že ani né měsíc od rozchodu s posledním přítelem (dále už jen ne-přítelem) jsem poodhalila skutečný stav mojí situace. A to sice, že mi stále záleží na někom jiném, na někom kdo byl moje první láska a první zklamání, kdo byl v pozadí všech mých milostných neúspěchů a kdo se mi vždycky nahrne do života, když to nejmíň nepotřebuju. Jenže co z toho, že někoho máš rád víc než sebe ..já chtěla jít už dávno dál. A i když vím, že to v sobě pořád mám ..nějak si uvědomuju, že je to věc se kterou musím smířit. Dokud to neudělám bude mi to bránit mít s jinými hlubší a trvalejší vztah. Kdybych si byla absolutně jistá, že ten člověk o mě v žádném případě nestojí bylo by to lehčí. Ten kluk, které ho jsem chtěla přerostl v muže, kterého chci. Polovinu z těch devíti let si v sobě držím 13. komnatu. Rozhodně nejsem teď v pozici kdy bych chtěla do svého zamotaného života vtahovat další zklamání. Zároveň vím, že až na tom za čas budu líp, a já budu, už nebudu mít odvahu o tom mluvit. Každopádně tak nějak mi začíná na mysli vyvstávat otázka jestli to všechno co jsem si přestáli ..jestli nás to až sem nedostalo záměrně. Nevěřím na osud věřím, že: "Život rovná se přesný součet náhod." Bojím se toho, že vlastně nevím co chci slyšet.

Možná je lepší, když si řekneš tak ať.

1. března 2015 v 22:15 | eLLen May
Koukám na datum ..a hele začal nový měsíc, tak nějak přemýšlím co dál, ptám se co mi poslední vývoj věcí minulých přinesl a jestli se z něj někdy dokážu plně poučit. Co bylo na pokraji zhroucení se zkrátka nevyhnutelně zhroutilo. Přiznávám, že moje hlava je najednou lehčí, je to jako by vám někdo odhrnul závěs a otevřel okno dokořán. Všichni mi vysvětlují co se stalo a jak je lepší, že se to stalo posléze nezapomenou dodat, že se musím starat o to abych se dostala do školy, abych mohla dál pracovat. Pak je tady můj otec, ustaraný a věčně nespokojený otec, který má vždycky ve všem pravdu a na moje problémy jakoby měl vyvinutý šestý smysl. Čímž pádem nedojde nikdy k tomu, aby u mě nezafungovalo svědomí. My si ho děláme navzájem, jedem v druhém vydíme úplně všechno co ti ostatní vidět nedokážou, protože je zkrátka nikdy nepustíme blíž.

Do naší domácnosti právě teď přišlo černé období a každý se s tím pereme jak to jen jde. Já jsem si teď přestála težkej rozchod po dvouletém vztahu, do dvou dnů po tom jsem málem přišla o práci, k tomu potřebuju dodělat školu v klidu. No a táta má starosti v práci k tomu přicházejí zbytečné vendety ze všech stran, protože závist je strašná věc a já jeho prvorozený potomek topící se v moři svých vlastních problémů. To všechno on chce vyřešit a já to řešit chci po svém a to ho zlobí a tak se zlobí na mě a na všechno kolem. Do toho máma, brácha a zbytek nší famílie současné i budoucí.


Snažím se zachovat klidnou hlavu, ale lhala bych kdybych řekla, že jsme klidná. Ráno se často budím s tím, že to byl jenom sen, pak se podívám vedle a nikdo tam není a všude je hrozné ticho. Pak jdu do práce a uvědomuju si, že už jsem to tam dávno přestala mít ráda, pak se podívám na výpis z účtu a jsem hrozně vděčná, že nemusím sedět na ÚP. Přijedu domů a je tam ticho... než přijede máma, která se mě snaží vlídně plácat po zádech a já nevím jestli to chci, protože to stejně nepomáhá. Pak přijede táta a strhne se hádka, štěkáme po sobě výčitky a řešení,... nakonec to vzdám a hledím u sebe na zeď dlouho do noci. V pátek a sobotu lítám z baru do hospody, abych se fur nebabrala v lítosti nad tím vším. Což mi nakonec poskytne alibi na neděli, protože pokud se snažím krotit žaludek a hlavu mám jak pátrací balón nepřichází v úvahu přemýšlet nad něčím jiným. Stejně nakonec vyčítavě hledím na telefon jestli zazvoní a pokud zazvoní, co vlastně chci říct? Zlobím se! Pak na koho? Na Bublinu? Na tátu? Na sebe? Koho potrestám? Za co?

Včera jsem byla s kamarádama v jedné hospodě kam často pořádáme nájezdy. Jája přijel z Rakouska kde teď žije a pracuje tak bylo hodně veselo. Bylo nás tam jedenáct takže jsme přirazili pár stolů, koukala jsem po těch lidech kolem a snažila si z nich vzít příklad pro sebe, kolik jsme si toho prožili a přesto jsme pořád parta hic a nikde nic. Ani dálka, ani rozchody, ani vlastní hlouposti nás nerozeštvali a to už přece něco musí znamenat, ne? Jenom ve dvou případech mé dosavadních existence jsem si dokázala říct, že je na čase jít prostě dál. Jinak řečeno:" I pád na držku je pohyb dopředu, hold starosti a povinnosti nejsou nikdy ukončeny. Peklo nemá zavíračku!"

Možná je lepší, když si řekneš tak ať.
Možná je lepší, když se smíříš, že to tak je.
Možná mi řekneš "Chci tě, takže to zkrať!"
Možná to řekneš, až se vrátíš do noci kouzel.
Jed vráží oheň do tvejch žil.

Vždycky na závěr přidávám nějakou písničku. Já zkrátka moc dobře nenumím mluvit o tom co se ve mě děje, popisovat svoje pocity ani se moc nesvěřuju lidem kolem, nedokážu to totiž popsat. Když píšu je to jinačí, snadnější a s hudbou je to ještě jednoduší. Pavla Kapitánová a Aleš Brichta, Noc kouzel (cover Alice Cooper)

Popelka lhala!

11. února 2015 v 16:37 | eLLen May
Je to bezmála už šest let co jsem si přísahala, že si do života nepřivedu jen tak někoho, někoho kdo mi zase zlomí srdce. Trvalo mi velmi dlouhou dobu než se mi podařilo pořádně vyhrabat z prvního vážnějšího citu. Nutno podoknout, že na vztah tehdy sice nedošlo, ale první láska je síla a první zklamání v lásce je ještě mnohem horší. Během těch šesti let to bylo nahoru a dolů a až ten poslední rok jsem se začala cítit v bezpečí mého vlastního světa záhad a dobrodružství.

Jak to tak bývá, když se člověk cítí v bezpečí přestane být ostražitý a většinou se stane něco co nečekal. A tak jsem se znovu zamilovala. Vsadila jsem všechno na jednu nejistou kartu, ale v pokru nejsem moc dobrá takže jsem prohrála to nejcenější. Čas. Stala jsem se člověkem, kterým bych ještě před těma dvěm lety v žádném případě nechtěla být. Totiž tajemství vedou k lžím, lži k nedůvěře, nedůvěra k strachu, strach znovu k nedůvěře a pak už stačí jen přikládat na oheň. Nakonec zhoří všechno co máš.

Love can be as cold as grave. A one-way ticket to endless sorrow. An empire of gentle hate. Today without tomorrow. If you want to save her. First you have to save yourself. If you want to free her from the hurt. Don't do it with your pain. If you want to see her smile again. Don't show her you're afraid. Because your circle of fear is the same. It's the circle of regret. The circle of hate. The circle of death. Your circle of fear is the same.

Poslouchám písničky, které jsem neposlouchala snad od prváku střední školy, potřebuju přeřvat myšlenky. Právě v takovou chvíly si přeju, abych ve své hlavě měla vygumováno. Člověk, asi někdy musí být úplně sám, aby všechno pochopil. Smutek, hysterie, vztek, sebeobviňování znovu vztek ..hlad a pořád dokola, tak se mi to neustále střídá. Čas se hrozně vleče, dvě minuty jsou jako dvě hodiny. Jak se dá začít znovu, jak se dá zapomenout, jak se dá restartovat systém?


Všechno přišlo tak rychle, že tomu odmítám uvěřit. Jedna moje část doufá ta druhá se snaží pobrat co se právě děje. A nejvíc mě děsí fakt, že to vlastně nebyl rozchod, byl a je to nátlak, je to kout a klec. Cítím smutek a samotu. Na některé otázky, ale prostě neexistuje odpověď, která by mě uspokojila. Právě teď zase sedím v pokoji a čmárám si po zdech. Vždycky jsem byla melancholická a introvertní. Po pravdě? Čas od času se chovám iracionálně, ale právě tenhle pro někoho nepochopitelný způsob chování mi pomohl překonat překážky a jít dál. Jako puberťák jsem milovala hudbu a miluju ji do teď je to moje milenka, psycholog je to můj způsob jak mluvit se světem, to co jsem slovy nikdy neuměla říct dokázalo pár tónů v krátkém okamžiku. A jestli existuje taková píseň, která takto platí do dnes tak se je to Circle of Fear od HIM. Přísáhám, že podle ní tluče moje srdce a spínají neurony v mozku.

 
 

Reklama


"Ti, kteří nevěří v kouzla, je nikdy neuvidí." - Roald Dahl